Vypotácela jsem se z bytu. Dvě zavazadla, z nichž jedno poměrně těžké a bohužel to, které mám na rameni, kde jsem měla i notebook. To lehčí jsem si nesla na zádech. Můj batoh, který jde všude se mnou. Nejsem kabelkový typ.
Jdu na tramvaj, která míří směr vlakové nádraží. Před sebou mám hodinou jízdu vlakem. Jízdu vlakem mám po většinu času ráda. Je to super relax, kdy můžu jen odpočívat, koukat z okna, číst si, nebo pracovat. Jooo, a nebo spát, ale to mně v sedě moc nejde. To musím být vážně KO.
No, ale dnes jsem se netěšila. Měla jsem za sebou náročnou "chvíli", která byla vyplněna i nepříjemnými informacemi, které mi vzaly dost energie. Nebo spíš jsem si jí nechala vzít.
Byla jsem skleslá, bez dobré nálady, vyčerpaná a jediné co jsem v tu chvíli nejvíc potřebovala bylo vše vstřebat, integrovat a ideálně v prostředí mého domova. Kde mě nic a nikdo nebude rušit. No, bohužel. Život se neptá. Vlak nepočká.
S vyplazeným jazykem jsem si koupila jízdenku u přepážky a šla na peron. Šla jsem podél vlaku a hledala co nejméně zaplněný vagon, kde bych měla aspoň pár čtverečních metrů jen pro sebe. A v tom náhle jsem objevila kupé bez jediné duše. Naprosto prázdné kupéčko čekalo právě na mě. JUPÍÍÍÍÍ!!!! Jásala jsem uvnitř spěchajíc dovnitř, než mě někdo předběhne.
Aaaach!!!! Jooo, celé kupé a jen pro mě! Obrovská radost. Skoro jak Kevin v Sám doma, když mu dorazila sýrová pizza. Jednu tašku jsem uložila do prostoru nad sedačkami a batoh jsem si nechala vedle sebe. Sundala jsem si bundu a pohodlně se usadila u okénka směr jízdy, tak jak to mám ráda. Vyndala jsem si sluchátka, že si pustím nějakou chill hudbu a začala se na cestu těšit.
Uplynuly asi tak dvě minuty a najednou se ve dveřích objevila paní s milým úsměvem a otázkou, zda je zde volno. Snažila jsem se jí úsměv opětovat, ale šlo to z tuha. Koutky nahoru, nebo jakže se to má dělat, nevydala jsem ani hlásku a jen mírně kývla na souhlas.
Paní na někoho mávla a něco říkala někomu na chodbě vlaku a šla do „mého“ kupé. Za ní přišly další dvě dámy a 4 děti. UF. Sakra! Tak to je to poslední, co jsem si teď v tuto chvíli přála. Jeden chlapeček si sednul naproti mně k okénku a druhý vedle mě. I přes zapnutou hudbu ve sluchátkách jsem slyšela. „Ach jo, já jsem chtěl sedět u okýnka.“ Babička mu vysvětlovala, že má smůlu a že musí sedět jinde. Mé hodné já mělo tendenci se ho zeptat, zda si nevyměníme místo, ale poté jsem se vědomě zastavila a řekla si. „Holka, toto místo je jediná věc na této cestě, která ti může udělat radost. Nevzdávej se ho. Život není vždy takový, jaký chceme a je dobré, když se toto děti učí už od dětství. Byť na drobnostech.“ Zhluboka jsem se nadechla a vydechla a snažila se uvolnit. Cítila jsem, jak moc by si přál být na mém místě a soucítila s ním. U okýnka je to prostě nejlepší, co si budeme.
Nedalo se neposlouchat. Hudbu jsem přes jejich hovory už ani nemohla pořádně vnímat. Jednalo se o tři babičky a jejich vnoučky. Byli v Praze na výletě a jeli domů. Věkově tak sedm až deset let. Bylo cítit, jak mají kluci s babičkami krásný vztah a děti byly opravdu hezky vychované. To mě fascinovalo. Dnes se to už moc nevidí. Babičky si prohlížely fotky v mobilu, ale děti o telefony moc zájem nejevily. Povídaly si mezi sebou a s babičkami, koukali z okének a nejvíc je zajímaly boxy se svačinkami, které babičky vytáhly ze svých zavazadel.
A opět milé překvapení, nakrájená zelenina a ovoce. Žádné sušenky, bonbóny nebo čokoláda. Už jen to mě tak trochu zvedlo náladu. V kupé byla hezká atmosféra.
A právě chlapeček naproti mně si otevřel velký box s nakrájenými jahodami a borůvkami. Sice i přes celodenní natřásání v batohu, plavaly trochu ve vlastní šťávě, ale i přesto vypadaly lákavě. Párkrát si zobnul a pak nabídnul své babičce. Poté kamarádovi vedle a jeho babičce až takhle obešel všechny a pak se otočil, kouknul na mě a usmál se a pobídnul i mě, ať si zobnu. Ta jeho laskavost mi vyloudila už nefalšovaný úsměv. Poděkovala jsem mu. Řekla jsem mu, že je hodný ale že si nedám. Ať si to sní.
Pokrčil rameny a sednul si na své místo naproti mně a vychutnával si svačinu. Jedním očkem jsem na něj stále koukala. A všimla si, že on si mě sem tam prohlíží. Okénko ve vlaku často slouží při dobrém světle jako zrcadlo, takže se naše pohledy často setkaly a on v tu chvíli vždy nesměle uhnul pohledem, rošťácky se usmál a stydlivě si poposednul na svém místě.
Po pár minutách jízdy chlapeček sedící vedle mě se nechal inspirovat svým kamarádem a taky se začal dělit svoje mňamky a poté, když všem nabídl, se otočil ke mně a zvedl hlavu, strčil přede mě krabičku s nakrájenou okurkou a paprikou a roztomile s dětským přízvukem řekl: „Chceš?“
To mě rozesmálo úplně. Znovu jsem s díky odmítla. Ale v tu chvíli už jsem neudržela emoce na uzdě. Obrat o 180 stupňů. Dojala mě jejich milá nabídka. Jejich dobré vychování, laskavost, bezprostřednost. To, že mě „vzali“ k nim do výletové party a chtěli se dělit o jejich svačiny. Taková drobnost, ale jak málo stačí, když nemáte zrovna dobrý den. Do očí se mi hrnuly slzy dojetí a já se začala usmívat a plakat současně. Své určitě udělala i tklivá hudba v jednom ze sluchátek, které jsem si nechala v uchu, abych jen apriori neposlouchala cizí rozhovory. Zapomněla jsem na své „trampoty“ a užívala si cestu s dětmi, které ještě nejsou zatížené „těžkostmi“ života a mají radost z drobností. Dali jsme se s babičkami, u kterých bych tedy neřekla, že jsou babičky, do hovoru. Nebo spíše takový small talk a kluci se přidali. Bylo to moc prima.
Chlapeček naproti mně to ještě vyšperkoval, když na připomínky své babičky ochotně vyndal cosi z batůžku a začal všem nabízet. Mě opět nevynechal. S udivením jsem se zeptala, co to je. Odvětil: „Vidlička přece.“
Babička ho asi upozornila, že když nabízí ovoce a zeleninu někomu cizímu, asi by bylo fajn mu nabídnout i vidličku, ať tam všíchni nesaháme holyma rukama. Upřímně, mě to je celkem jedno. Nejsem citlivka a bakterie jsou přítel. Tedy vocaď pocaď